Pro některé je sendvič bánh mì jen snídaně, levné kalorie v úhledném malém balení. Pro ostatní je symbolem smrti kolonialismu. Od skromných začátků až po celosvětové uznání, historie sendviče bánh mì je historií moderního Vietnamu.
V maličké uličce na okraji Ho Či Minova Města čeká za svým hliníkovým vozíkem s jídlem dáma v barevném áo bà ba, neboli „pyžamovém obleku“, jak jim říkají cizinci. Všechno, co potřebuje, má přímo před sebou: hromady baget, vejce, nakládanou zeleninu, bylinky, omáčku Maggi, chilli vločky, smetanový sýr a různá masa. Když dva studenti ve stejných bílých uniformách zastaví svůj elektrický skútr, ví, co má dělat. Prohodí pár slov a o 15 sekund později jim podává dva sendviče bánh mì. Dostane 15 000 VND, což je zhruba 15 Kč. Nic mimořádného, jen další rutinní součást života ve Vietnamu. Ale nebylo tomu tak vždy.
Francouzská kolonie Cochinchina
Historie sendviče bánh mì začala, kupodivu, s šířením křesťanství v Asii. Již od 17. století byli francouzští misionáři ve Vietnamu a konvertovali lidi ke katolicismu. Často je pronásledovaly místní úřady, které se obávaly cizího vlivu a Francie jako jejich suverén se cítila povinna je chránit. Naneštěstí pro Vietnam, když císař Tự Đức v roce 1857 popravil dva španělské misionáře, měli Francouzi náhodou poblíž vojenskou flotilu bojující s Čínou ve druhé opiové válce.
Aby potrestali Vietnamce, Francouzi zaútočili na Tourane, což je dnešní Da Nang. Chtěli přinutit císaře, aby umožnil katolíkům praktikovat jejich víru, ale císař odmítl akceptovat francouzské požadavky. Francouzi zaútočili a drželi části Saigonu, ale přesto se císař odmítal nechat ovlivnit.
Když francouzská armáda v roce 1860 skončila s Čínou, zaútočila se 70 loděmi na Vietnam a během následujících dvou let ovládla celý Saigon a okolí. V roce 1862 to byli Francouzi, kteří definovali termíny. Cítili, že jim dluží značné platby za jejich nákladnou válku, a tak požadovali tři provincie a bezplatné používání obchodních přístavů po celé zemi. To byl zrod francouzské kolonie Cochinchina.
V té době nebylo možné posílat velké množství potravin až z Francie, takže nové úřady zavedly do Vietnamu plodiny a dobytek, aby udržely svou evropskou stravu. Pšenice zde ale prostě odmítala růst. Musela být dovážena a Francouzi si to mohli dovolit. Využili této nerovnosti k posílení svých představ o evropské nadřazenosti. Místní nebyli hodni chleba.
Byli doby, kdy si Vietnamci pečivo nemohli dovolit. Dnes může každý. Foto: Choikwangmo9 / CC-Zero (via Wikimedia Commons)
Pád evropského kolonialismu
Až do první světové války se vietnamská strava příliš nezměnila, dokonce ani se všemi novými dostupnými ingrediencemi. Když v Evropě vypukla válka, skladů dvou velkých německých exportérů se zmocnily francouzské jednotky. Když se vojáci plavili do Francie, aby se připojili k válečnému úsilí, tyto zásoby zboží zaplavily trhy v Saigonu. Za ceny, které si mohl dovolit každý. Mnoho chudých Vietnamců si poprvé mohlo dovolit jíst uzeniny, sýry a bagety.
Sendvič bánh mì, jak ho známe dnes, vznikl až po francouzské porážce u Dien Bien Phu v roce 1954. Do té doby jedli Vietnamci chléb v podstatě stejným způsobem jako Francouzi: bagety s talířem uzenin, máslo a sýr. Poté, co Francouzi odešli, mohli Vietnamci na jihu upravovat francouzská jídla tak, aby zahrnovala místní suroviny. Majonéza nahradila máslo a zelenina dražší uzeniny. Bánh mì se proměnilo v pokrm, který si může dovolit každý.
Vyrobeno v Saigonu
Sendvič bánh mì se zrodil v Saigonu koncem 50. let. Když se Vietnam v roce 1954 rozdělil na dvě země, přibližně jeden milion seveřanů uprchl na jih. Byli mezi nimi i manželé Leovi, kteří jako první vytvořili to, čemu dnes říkáme sendvič bánh mì. Byli prvními lidmi, kteří dali ingredience do chleba, aby si ho zákazníci mohli vzít s sebou. To bylo dávno předtím, než plast a polystyren udělaly všechno přenosné. Sendvič bánh mì způsobil revoluci ve stolování v Saigonu, ideální pro shon života v moderním světě. Rodina stále provozuje malou restauraci v okrese 3, nazvanou Banh Mi Hoa Ma.
Díky americkým zásilkám pšenice a přechodu na místní suroviny se sendvič bánh mì stal nesmírně populární. Bylo to – a stále je – levné jídlo, bohaté jak na chuť, tak na kalorie. Nové potravinové vozíky a restaurace se objevily po celé Vietnamské republice, což byl tehdy název Jižního Vietnamu. Otevřely se i pekárny, aby je zásobovaly chlebem. Vyrostlo zcela nové odvětví.
Sendvič Bánh Mì se setkává se světem
Po pádu Saigonu v roce 1975 z Vietnamu uprchly miliony lidí. Jeli do míst jako San Diego, Houston, Seattle a Paříž, kde už byla zavedená vietnamská komunita. Uprchlíci, ačkoli neměli moc majetku, si s sebou přinesli své dovednosti a bohaté tradice. Mnozí z nich otevřeli malé restaurace, aby obsluhovali další Vietnamce.
Postupem času Američané a Evropané zjistili, že vietnamské jídlo je prostě skvělé. Vietnamští podnikatelé tuto rostoucí popularitu vycítili a využili toho s food trucky a franšízovými restauracemi. Nyní najdete sendvič bánh mì všude. Pro většinu Vietnamců je však jen jeden ten pravý – z hliníkového vozíku s jídlem na kraji ulice.
