V Turecku není káva jen nápojem. Je to kulturní rituál, sociální událost i prostředek věštění.Malý šálek silné černé kávy tu znamená víc než jen přestávku na kofein. Turci ji vaří s péčí, podávají s respektem a pijí s důrazem na přítomný okamžik.
Turecká káva má hluboké kořeny. Do Osmanské říše se dostala v roce 1539 poté, co sultán Süleyman dobyl Jemen. První kavárny vznikly krátce nato v Istanbulu a rychle se staly centrem společenského života. Káva se tu nepila jen kvůli chuti, ale i kvůli konverzaci, kontemplaci a sdílení.
Příprava turecké kávy je důkladný proces. Jemně mletá káva se „vaří“ v malé konvičce zvané džezva, ideálně nad horkým pískem nebo žhavým uhlím. Nápoj se nefiltruje. Silná, hustá káva se nalévá do malých šálků s bohatou pěnou na povrchu. Pěna je známkou kvality, voda čistí patro a sladký lokum vyvažuje hořkost.
Káva jako společenský most
V Turecku se neříká jen dáme si kávu, říká se „pojď ke mně na tureckou kávu“. Jde o pozvání k blízkosti. Pije se pomalu, v klidu, nikoli na stojáka. Po dopití přichází na řadu zábava. Šálek se obrátí dnem vzhůru a začne se věštit z kávové sedliny.
Tasseografie, jak se tomuto rituálu říká, je spíš hravé vyprávění než seriózní věštba. „Děláme to pro zábavu,“ říká Seden Doğan. V obrazech ze zbytků kávy se hledají ryby, ptáci či cesty. A lidé rádi slyší hezké věci o sobě.
Turkish coffee is a big part of the culture in Türkiye and it’s a custom they hold dear. The country’s so enamoured with the beverage that the Turkish word for breakfast ‘kahvalti’, literally means ‘before coffee’, and the word for brown ‘kahverengi’ means coffee coloured.… pic.twitter.com/9WZwVmMmoq
— Archaeo – Histories (@archeohistories) July 1, 2024
Slaná káva jako zkouška ženicha
Kávový rituál má své místo i při zásnubách. Budoucí nevěsta připraví ženichovi a jeho rodině kávu. Jemu do šálku nasype sůl. Když kávu vypije bez mrknutí oka, prokáže trpělivost a zralost. A tím i svou připravenost k manželství.
Osmanský styl přípravy kávy se rozšířil i dál, například do Londýna. První kavárnu tam otevřel v roce 1652 Pasqua Rosée, původně sluha obchodníka ze Smyrny. Stejně jako v Istanbulu se i tam kavárny staly místy diskusí, novinek a občas i podezření z rebelie.
Turecká káva si však nikdy nezískala globální branding jako espresso. Někteří tvrdí, že zůstala příliš spjatá s tradicí, a tak mladé generace vnímají kávu spíš jako něco, co pijí s rodiči. Přesto zůstává symbolem turecké pohostinnosti a sdílení. Pěna, voda, lokum a příběh ve zbytcích na dně.
