Kráter Pingualuit, známý Inuitům jako „Křišťálové oko“, byl kdysi cílem hledačů diamantů. Ale skutečným pokladem jsou příběhy, které mohou jeho hluboké vody vyprávět.
Nachází se na dalekém severu Quebecu, v oblasti známé jako Nunavik. Většina lidí ani neví, že existuje. Ale nebylo tomu tak vždy.
V roce 1950 se tato oblast objevila v novinách po celém světě a byla označena jako osmý div světa. Ne kvůli divočině, ne kvůli nějaké člověkem vytvořené stavbě, ale kvůli zřetelnému pevninskému rysu, kráteru Pingualuit.
Objev vojenských pilotů po válce přitahoval prospektory
Tundra je zde poseta rozsedlinami, puklinami a prohlubněmi naplněnými drobnými kapsičkami vody. Přesto uprostřed nesčetných zářezů tento kráter výrazně vyčnívá. S průměrem téměř 3,5 km a obvodem hodně přes 10 km ho odlišuje nejen jeho velikost, ale také symetrie. Téměř dokonale kulatý a naplněný vodou vypadá jako obří kruhové zrcadlo.
Poprvé se o něm dozvěděl kdokoli ze západního světa během druhé světové války, kdy jej spatřili stíhací piloti a použili jej jako navigační pomůcku. Ale nesdíleli to se zbytkem světa, dokud válka neskončila.
Když se tak stalo, v roce 1950, jedním z prvních lidí, kteří byli objevem uchváceni, byl prospektor z Ontaria jménem Fred W. Chubb. Byl přesvědčen, že kráter vytvořila sopka, což by pravděpodobně znamenalo, že v něm leží diamanty. Teorie sopky však byla později opuštěna a nyní víme, že se jedná o meteorický kráter.
Procházka mezi velkými úlomky kamenů je z geologického hlediska velice zajímavá. Některé jsou velké kusy žuly a rozbité horniny (relikty ze zalednění během poslední doby ledové), jiné příklady impaktitu, vzniklého v důsledku tavení. Ty jsou inkoustově černé a pokryté drobnými dírkami, což je důkaz z doby, kdy se minerály uvnitř zkapalnily a bublaly díky teplu a tlaku srážky.
Srážka 8500x silnější než bomba svržená na Hirošimu
K nárazu meteoritu došlo před 1,4 miliony let. Při pohledu na šířku a hloubku kráteru (kolem 400 m) se odhaduje, že jeho dopad byl 8500x silnější než atomová bomba svržená na Hirošimu.
Tato skutečnost je pozoruhodná. Ještě zajímavější je ale dosáhnout okraje a podívat se dolů na zející díru Pingualuitu, kde se jezero uvnitř třpytí ledem, přestože je červenec.
Inuité o místě věděli samozřejmě dávno před tím, než lidé ze Západu přišli hledat diamanty. Říkali mu Křišťálové oko Nunaviku. A při pohledu na něj každý uzná, že toto jméno sedí ze všech nejlépe.
Ryby kanibalové
Jezero uvnitř kráteru je napájeno pouze deštěm a je považováno za druhou nejčistší vodu na světě (průhlednější je pouze jezero Mashu v Japonsku). Záhadou pro vědce je siven arktický, který v něm žije. Nemohou se shodnout, jak se tam dostal, protože kráter nemá žádný přítok. Siveni se obrátili na kanibalismus, aby si zajistili vlastní přežití.
Další nálezy ukazují, že už nejméně 1000 let před Inuity se tu potulovali jiní lidé. Okolní krajina je jako živá kniha, ze které můžete číst příběhy kanadské Arktidy.
