Více
    5.2 C
    Czech
    Pátek 29. března 2024

    Do Íránu nejezděj blbci. Budete se tam cítit jako celebrita. O Blízkém východě s cestovatelem Vladimírem Váchalem

    Země, kam se moc nejezdí, mu připadají sexy. O život se bál na hranicích Mauretánie, jinak má ale nejvíc strach z divokých psů. Navštívil Súdán či Antarktidu a příští rok se chystá do Iráku. Přečtěte si rozhovor s Vladimírem Váchalem.

    Vladimír Váchal je zkušený cestovatel, průvodce, tlumočník z perštiny a abstraktní malíř. Jeho specializací je Írán, kde byl víc jak čtyřicetkrát. Rád ovšem poznává destinace, kam většina lidí na dovolenou nepojede. S Vláďou jsme si povídali hlavně o Blízkém východě. Dá se tam cestovat sólo? Jací jsou místní? A je v Maroku legální hašiš?

    Vláďo, ty rád jezdíš do netradičních destinací. Byl jsi v severní Koreji, na Antarktidě. Ale tvoje cesty vedou především na Blízký východ. Co tě tam tak přitahuje?

    Na Blízký východ mě tahá taková ta atmosféra orientu, ta mě baví. Když jsem poprvé objevil náznaky toho, že existovali nějací sultáni, tak mě to zaujalo. Moje první cesta v sedmnácti vedla do Turecka. Sám jsem ani netušil, jak moc se to rozjede, ale Blízký východ je rozhodně můj nejnavštěvovanější region.

    A byl jsi ve všech zemích Blízkého východu, nebo tam máš ještě nějaké resty?

    Mám tam resty. A vyčítám si, že jsem si je nesplnil dřív, když to ještě šlo. Když jsem dospěl, řada z těch zemí se dala ještě navštívit, po krátkou dobu. Já to neudělal a mrzí mě to, protože tehdy jsem třeba jel někam, kam se dodnes dá jezdit na pohodu. Kdybych to pořadí prohodil, tak jsem toho mohl poznat víc.

    Chybí mi třeba Alžír, Libye… ale kupodivu i Tunisko, kam bych mohl zaletět jen tak. Nebyl jsem v zemích jako Čad, Niger, Eritrea, Somálsko, Jemen či Irák. Ale do Iráku se chystám v únoru, na to se hodně těším.

    A která ze zemí na Blízkém východě je tvoje nejoblíbenější?

    Asi by bylo divný, kdybych řekl jinou než Írán. Ale já nemám pocit, že by Írán byl vlastně nejoblíbenější. Stal se mi trochu domovem, cítím se tam dobře, ale jsou země, do kterých se těším víc než do Íránu.

    Mě hrozně baví třeba Indie. Právě proto si myslím, že moje nejbližší cesta do Bangladéše bude naprosto úžasná. Strašně se na to těším. Možná dělám tu chybu, že mám obrovský očekávání, ale já si myslím, že Bangladéš je země, která ho dokáže splnit.

    O Íránu se v posledních letech mezi cestovateli hodně mluví. Všichni vychvalují pohostinnost místních, jak je zvou domů na večeři, nechávají zadarmo přespat… Nevede to ke zneužívání té pohostinnosti?

    Nemyslím si, že by velká část cestovatelů toho chtěla využívat. Nepochybuji o tom, že jsou takoví. Ale já si pořád myslím, že lidi, který jezděj do Íránu, tak jsou selektovaní samotným Íránem. Pořád si myslím, že ještě žijeme v době, kdy do Íránu nejezděj blbci.

    Kdyby se tě někdo zeptal, proč by měl cestovat do Íránu. Co bys mu odpověděl?

    Ta země je naprosto neuvěřitelná. Já tvrdím, že Írán zaprvé ukáže lidem, že existuje na světě místo, kde se k sobě lidi automaticky chovají hezky. Umí být také horkokrevní, když se naštvou, ne že ne. Ale je to spíš vtipný je pozorovat, než že by se člověk bál.

    A druhá věc je, že Írán bych předepisoval lidem jako lék na nějaké úzkosti nebo nedostatek sebevědomí. Protože se tam člověk cítí tak trošku jako celebrita. Ty lidi mu ten pocit dávají.

    Íránem už přes měsíc zmítají protesty. Je to přesto bezpečné se tam teď vypravit? Může současná situace ovlivnit cestování?

    Já jsem odjel z Íránu krátce předtím, než ty protesty začaly. To byla moje 6. návštěva tento rok. Myslím, že do Íránu není problém jet ani v této době. Ale samozřejmě vždycky se říká, že je rozumný jet někam, kde je klid a počkat si na to, až se v té zemi, kam chci jet, situace uklidní.

    Na druhou stranu je spousta lidí, průvodců, cestovek, které tam i teď jeli. A zprávy od nich říkají, že je to v pohodě. Což samozřejmě musí rozčilovat všechny ty, co demonstrují a snaží se o změnu. Ono jim nejde o islám, ale hlavním problémem je finanční krize, kterou stát podle lidí neřeší.

    Ty v Íránu průvodcuješ, takže tu zemi perfektně znáš. Na jak dlouho bys tam doporučil člověku jet?

    Já mám rád čtrnáctidenní dovolený. Je to tak akorát, člověk si může dovolit někde zpomalit. Já už jsem dospěl do bodu, kdy tomu nechci věnovat víc času, jen abych ušetřil. Nemám problém si zaplatit servis, který mi ušetří 3–4 hodinky, když je na to chuť. Už nespím ve škarpách a všude možně, hlavně že zadarmo. Cestuji jinak, než jsem cestoval ve 20 letech.

    14 dní je za mě ideální doba, která se při těch vyšších finančních standardech dá dneska ještě uhrát a zaplatit tak, aby to bylo příjemný a rozpočet to tolik nebolelo. Pokud se však člověk chystá šetřit a užívat si zemi pomalejším tempem, pak klidně měsíc.

    Pojďme se vrátit obecně k Blízkému východu. Dá se po tomto regionu cestovat i na vlastní pěst jako batůžkář?

    Mám kamarádku, je to Italka. Hrozně hezká holka, je jí kolem 28 let a je vlastně válečnou reportérkou. Nejezdí přímo do míst konfliktu, spíš monitoruje země, kde je nějaká krize. Prostě navštěvuje regiony, které spousta lidí považuje za naprosto šílený. Třeba v době největší krize občanské války v Sýrii se tam byla podívat a fotit.

    A to je třeba holka, která tvrdí, že sólo cestování pro muže i ženy je víceméně stejně náročný. V některých momentech však přeci jen uznává, že žena to má těžší. Ale pokud prý má ostré lokty – to znamená, že s úsměvem a jasně nastavuje pravidla bez toho, aby musela cokoliv říct, umí se obléct a čiší z ní zdravé sebevědomí, tak se to dá. Ona je toho důkazem. A kluci to pak mají ještě jednodušší. Já bych sólo cestování doporučil, zejména mladým lidem. Má to něco do sebe.

    A kterou zemi na Blízkém východě bys doporučil začátečníkům řekněme jako nejjednodušší?

    Maroko. Jednoznačně Maroko. Přijde mi víc pochopitelný pro prvocestovatele než třeba Egypt. A to jsem tam studoval a mám to tam moc rád.

    Určitě máš za sebou spoustu bizarních zážitků, veselých historek… Je nějaká taková historka, která by ilustrovala Blízký východ? Kdy si řekneš: „Tohle musíš zažít, jinak neuvěříš.“

    To jsem třeba průvodcoval expedici v Íránu a měli jsme tam vnitrostátní přelet. Jedna účastnice si koupila takovou misku v suvenýrech, někde u Persepole. Vypadalo to na první pohled starý, ale bylo jasný, že je to nějakej odlitek z Číny, kterej se prodává v krabicích a vystavuje se v pěti suvenýr shopech všude okolo. Čekám na letištní kontrole, všichni jsou už venku, jenom jedna paní nikde. Tak se ptám a policisté, že se mnou budou chtít mluvit. Začali řešit, že ta miska je stará. Je to starožitnost, a to se nesmí vyvážet, že je to trestný a kde to vzala.

    Byl dostatek času, takže jsem neměl strach, že by nám uletělo letadlo, ale bylo to nudný. A po asi 20 minutách, kdy jsem je přesvědčoval, že ta miska je opravdu jenom nějakej suvenýr, tak jsem si uvědomil, že je čas modlitby.

    A říkám jim „Hele hoši, co kdybysme se přestali věnovat té misce a spíš jsme splnili naši povinnost a šli jsme se pomodlit, jo? Já tu modlitbu povedu a jdeme.“ A prostě jsem se sebral. A oni teda šli za mnou, protože opravdu byl čas modlitby. No tak jsme se pomodlili společně, protože ne že bych se já nějak pravidelně modlil, ale znám to. Studoval jsem to, zajímá a baví mě to a několika modliteb už jsem se zúčastnil. No a oni z toho byli tak hotoví, že potom úplně zapomněli na tu misku, a ještě se se mnou chtěli vyfotit. To se prostě jen tak nestane.

    A vzpomeneš si na nějaké okamžiky, kdy ses necítil úplně komfortně? Kdy jsi si říkal „Ty jo, tak teď jsem asi v průšvihu…“ 

    No, to vzpomenu. Psal jsem to i ve své knize. To byl moment, když u mě našli v baťohu na hranici Saharské arabské demokratické republiky a Mauretánie hašiš.

    V Maroku hašiš je, ví se o tom, jezdí se tam za tím, turisté ho tam kouří na teráskách hotelů. V Maroku je to prostě bráno jako normální věc. Ono to není legální, ale prostě se to neřeší. Pokud toho nemáš v autě kila. Je běžné se v restauraci zeptat: „Nevadí vám, když si tady zapálím?“ Přinesou popelníček a bez problémů.

    Ale v Mauretánii to tak není, ani na území Saharské arabské demokratické republiky. Já jsem jel ze západní Sahary, která je de facto Marokem. Zkontroloval jsem baťoh, očividně jen tak letmo a říkal jsem si: „Dobrý, nic nemáme, můžeme do Mauretánie.“

    No a na hranicích po mně vyjel pes. Byla to taková ta hranice, když si představíš poušť, pár malých betonových budov, poměrně špína, odpadky, ostnatý plot. Do toho vojáci, samopaly, prostě hranice v Africe. Teď ke mně přišel takovej týpek v khaki ohozu, s kalašnikovem a šel z něj strach.

    Šli jsme do malý budovy vyskládaný z tvárnic, neměla ani omítku. Tam se na židli houpal černoch v uniformě, s černýma brýlema se zlatejma obroučkama a červeným baretem. Vypadal šíleně a začal mi hned vybalovat batoh. Byl jsem v klidu, věděl jsem, že nic nemám. Jenže začal ten batoh obracet naruby, byl fakt důkladnej. No a z jedný kapsy vypadl kousek toho hašiše, kterej jsem kupoval v Maroku. O velikosti třeba nehtu na malíčku.

    Takhle se na to podíval a pamatuju si, jak ho v těch dvou prstech držel v úrovni očí, a řekl jenom „hašiš“. Já jsem s ním tehdy mluvil arabsky, sice jsem to ze sebe klepal, ale rozuměl mi. A bylo na mně vidět, že jsem z toho úplně v prdeli, protože jsem sám nevěřil, že tam můžu něco mít. On to naštěstí asi poznal, takže to vzal a vyhodil. Poslal mě pryč a bylo hotovo.

    Já jsem se venku sesunul zádama po zdech tý budovy a koukám do tý kapsičky a tam v druhym růžku byl přilepenej další kousek. Byl jsem úplně rozklepanej. To byl asi zážitek, kdy jsem se nejvíc bál o život, protože ono za to není trest smrti pro cizince… Ale doživotí z toho může bejt, protože se to pak protahuje, člověk tam sedí ve vězení, něco tam chytne a má to spočítaný.

    Co tě vede k tomu vybírat si destinace, jako je Mauretánie nebo Súdán? To jsou země, o kterých pravděpodobně většina lidí ani na chvilku neuvažuje, že by tam jeli.

    Hmm, pro mě jsou ty země sexy. Láká mě se podívat do země, o který nemůžu najít dostatek informací. A tak je nejlepší tam jet. Když ta možnost je, tak já to rád udělám. Lidi si říkaj: „A co bych tam viděl?“ Já jsem zvědavej, co tam uvidím.

    Zjišťuješ si dopředu informace například ohledně bezpečnosti? Nebo se už po všech svých cestách vůbec nebojíš a máš pocit, že kamkoliv přijedeš, tak to bude v pořádku?

    Mám pocit, že kamkoliv přijedu, tam to dokážu nějak uhrát. Ale určitě mám před spoustou věcí respekt. Rozhodně nejdu do všeho po hlavě. Nějaká taková zlatá střední cesta. Já hodně dám na intuici.

    Kdysi dávno jsem četl cestopis od pána, který navštívil Afghánistán. A on tam psal, že člověk na to, aby navštívil náročnější země, by opravdu měl začínat s těmi lehčími. A já jsem na něj dal a tím, že cestuji už víc jak 15 let, poměrně aktivně, tak jsem se dostal do toho momentu, kdy se cítím komfortně i v destinacích, které jsou náročnější a v mnoha lidech by vyvolávaly strach.

    Upřímně, nejvíc se bojím divokých psů. Před těma jsem na cestách kolikrát utíkal a bojím se jich mnohem víc než lidí.

    Kam povedou tvoje další cesty?

    Teď v listopadu to je Bangladéš. Pak Panama a Kolumbie a v lednu mě čeká Gambie, v únoru jedu poprvé do Iráku. A od března už mi začínají expedice do Íránu.

    Při tom tvém nabitém cestovatelském programu, stíháš vůbec ještě něco jiného? Čemu se věnuješ kromě cestování?

    Jednoznačně malování. To mě baví úplně nejvíc. Mám tady v Praze v Dejvicích ateliér a prodávám své obrazy. Dělá mi to radost a prodávají se dobře. Vlastně jsem velice příjemně překvapenej. Takže to jsou dva hlavní směry, kterými jdu – cestování a malování abstraktních obrazů. V té Gambii, kam se chystám v lednu, zároveň připravuji výstavu ve městě Serekunda.

    Sledujte nás na sítích

    Vyhněte se resortům a poznejte život místních na Maledivách

    Kromě luxusních letovisek existuje na Maledivách spousta příležitostí, jak navázat kontakt s místními obyvateli. A pomoci udržet peníze z cestovního ruchu v maledivských komunitách.

    Turecko místo Saint Tropez? Dvojníci oblíbených destinací vám pomohou vyhnout se davům

    V poslední době začalo mnoho cestovatelů hledat alternativy k oblíbeným turistickým destinacím. Místo přeplněných a drahých Benátek si udělejte výlet do Trevisa. Nebo nahraďte Francouzskou riviéru Tureckem.

    Obdivuhodné památky španělské Córdoby

    Andaluské město Córdoba se může pochlubit některými z nejvýznamnějších historických památek v jižním Španělsku a také každoročním festivalem chráněným organizací UNESCO. Zde je výběr toho nejlepšího, co můžete v Córdobě vidět.

    Vyhněte se resortům a poznejte život místních na Maledivách

    Kromě luxusních letovisek existuje na Maledivách spousta příležitostí, jak navázat kontakt s místními obyvateli. A pomoci udržet peníze z cestovního ruchu v maledivských komunitách.

    Turecko místo Saint Tropez? Dvojníci oblíbených destinací vám pomohou vyhnout se davům

    V poslední době začalo mnoho cestovatelů hledat alternativy k oblíbeným turistickým destinacím. Místo přeplněných a drahých Benátek si udělejte výlet do Trevisa. Nebo nahraďte Francouzskou riviéru Tureckem.

    Obdivuhodné památky španělské Córdoby

    Andaluské město Córdoba se může pochlubit některými z nejvýznamnějších historických památek v jižním Španělsku a také každoročním festivalem chráněným organizací UNESCO. Zde je výběr toho nejlepšího, co můžete v Córdobě vidět.

    3 KOMENTÁŘE

    1. Byl jsem v Tunisku, v Lybii za Kadafiho skvělá dovolená, stejně tak v Íránu taky skvělé cestování po celé zemi ,dokonce jsem viděl i světničku Chomejnímho a o Pákistánu ani nemluvě hlavně Abbotsbsd s Karakom higgwsy mohu jen doporučit.

    2. Moc zajímaví, určitě si koupím knížku a do tu se příběhu a zkušenosti tohoto cestovatele, má pravdu. Rád bych taky cestoval spíše železnici a batuzkem, bude mi 60 a nechci v důchodu bit jenom doma ale tak 14 dní vždy někde a pak domu a tak

    3. Jak říkala mám forresta gumpa udělej ten krok a neluv o tom jen, nikdy nevíš život je jak bombonera

    Comments are closed.