Starobylá balkánská tradice tetování sicanje téměř zmizela z povrchu. Dnes ji ale znovu objevují umělci i historici, kteří v ní hledají symbol identity, víry i rodinné paměti.
Na první pohled nenápadný objev v knihovně spustil návrat zapomenuté tradice. Studentka umění narazila na kresby rukou pokrytých symboly, které nedokázala zařadit. „Neměla jsem tušení, že máme takovou tradici,“ vzpomíná později.
Šlo o sicanje, starobylý způsob tetování z Balkánu. Po staletí ho předávaly ženy svým dcerám a někdy i synům. Tradice téměř zmizela, dnes ji ale znovu objevuje nová generace.
Tetování jako ochrana i identita
Sicanje má hluboké kořeny, sahající tisíce let zpět. Vznikalo pomocí jehel a směsi sazí, medu nebo mateřského mléka. Vzory se objevovaly na rukou, hrudi i obličeji.
Symboly nesly konkrétní význam. Kříže, kruhy nebo stylizované větve vyjadřovaly víru, rodinu i příslušnost ke komunitě. Některé motivy dokonce označovaly konkrétní vesnici nebo skupinu.
Tradice se postupně proměňovala. S příchodem křesťanství se původní znaky přizpůsobily nové víře. Tetování tak spojovalo starší pohanské motivy s křesťanskými symboly.
Zvyk, který téměř zmizel
V osmanském období získalo sicanje nový význam. Rodiny tetovaly děti jako ochranu a znak identity. Pomáhalo to například rozpoznat chlapce odvlečené do ciziny, pokud se někdy vrátili.
Ještě ve 20. století bylo tetování běžné hlavně mezi ženami. Postupně ale začalo mizet. Modernizace a změna společenských hodnot vedly k tomu, že mladší generace tradici opouštěla.
Do 60. let zůstávalo sicanje už jen na rukou starších žen. Tetování, které dříve patřilo k běžnému životu, se vytratilo z každodenní reality. Zůstalo jen jako tichá vzpomínka.
Nová generace vrací tradici zpět
Dnes se sicanje vrací, tentokrát v novém kontextu. Umělci i historici znovu objevují staré vzory a jejich význam. Tetování se stává způsobem, jak se přihlásit ke svým kořenům.
Jedním z příkladů je umělkyně OKO, která proměnila tradiční motivy ve vlastní styl. „Polepila jsem celé město kopiemi svých tetování,“ popisuje. Tetování se tak přeneslo i do veřejného prostoru. Podobnou cestou jde i tatér Luka Tomic. Ve svých projektech propojuje staré motivy s moderním uměním. „Chci vzdát hold tomuto dědictví,“ říká.
Zájem o tradici roste i díky výzkumu. Historici dokumentují poslední pamětnice a snaží se zachytit jejich příběhy. „Bylo to opravdové bohatství poznat každou z těch žen,“ říká Marija Maracic.
Sicanje tak znovu získává místo v současnosti. Už nejde jen o historickou kuriozitu. Pro mnoho lidí se stává živým symbolem identity, který spojuje minulost s dneškem.

