Machu Picchu dál láká miliony lidí, ale cesta na slavnou inckou citadelu je čím dál komplikovanější. Spor o autobusovou linku z Aguas Calientes už nechal na místě uvězněných zhruba 1 400 turistů a donutil úřady nasadit evakuační vlaky. Do toho sílí kritika vysokých cen i dopadů masové turistiky na křehkou památku.
Aguas Calientes žije z cestovního ruchu. Dostanete se sem jen vlakem, za který cestující zaplatí od zhruba 140 dolarů až po luxusní jízdenky kolem dvou tisíc. Nebo pěšky. Odtud lidé pokračují dvacetiminutovou jízdou autobusem, nebo dvě hodiny šlapou do strmého svahu. Vstupenka do areálu stojí 57 dolarů, doprava v ceně není.
Spor o linku k posvátnému městu
Autobusy mezi Aguas Calientes a Machu Picchu provozuje přes třicet let společnost Consettur. Denně sveze kolem 4 500 lidí, takže jde o zlatý důl. Její koncese ale v září skončila a úřady ji přidělily konkurenci San Antonio de Torontoy. Rozhodnutí vyvolalo vzpouru části místních, kteří mluví o netransparentní soutěži a o monopolu.
Protestující zablokovali železnici kamením a odřízli Aguas Calientes od zbytku údolí. Úřady musely trať uvolnit a vypravit mimořádné vlaky, aby dostaly turisty pryč. Autobusová jízdenka tam a zpět stojí 24 dolarů pro cizince a 15 dolarů pro Peruánce, takže se není co divit, že se o příjmy přetahuje víc komunit.
Hundreds of tourists left stranded on Machu Picchu after bus disruption https://t.co/5BtdhPx1Da pic.twitter.com/ac9jchfBlz
— The Independent (@Independent) November 24, 2025
Šéf provozu Consettur Cristian Alberto Caballero tvrdí, že firma monopol nevytváří. Připomíná, že podnik „tvoří 12 různých společností s různými partnery“ a že majitelé pocházejí z regionu. Součástí struktury je i místní radnice, která drží 38 procent. Caballero zároveň říká, že společnost nemá problém fungovat vedle nového dopravce, pokud dostane povolení.
Drahá cesta a naštvaní místní
Napětí přiživují i zkušenosti turistů. Australanka Annalise Jaksic popisuje, že čekala jeden vlak až na Machu Picchu. „Mysleli jsme si, že když už za ten vlak zaplatíme tolik peněz, bude v tom všechno,“ říká. Její přítel Todd Carland dodává, že nákup vstupenek mimo drahou skupinovou prohlídku byl „noční můra“.
Místní politici sdílejí pocit, že peníze jdou jinam. Starosta Aguas Calientes Elvis La Torre tvrdí, že v regionu zůstává jen asi deset procent tržeb ze vstupenek. Zbytek putuje na ministerstvo kultury, které z nich financuje další památky a platy. Starosta žádá větší podíl pro obec a okolní vesnice, aby mohl zlepšit infrastrukturu a služby pro obyvatele.
Na bočních ulicích Aguas Calientes je kontrast dobře vidět. Zatímco turisté proudí kolem stánků s plyšovými alpakami a šálami, prodavačka Dina Huillca sedí na chodníku a nabízí růže, rajčata a mátu. Přijíždí z vesnice a říká, že „místní komunity potřebují mnohem víc“. Připomíná, že v okolí často chybí čistá voda, nemocnice i slušné školy.
Masová turistika a nejistá budoucnost
Machu Picchu přivítá podle různých odhadů přes 1,5 až 1,6 milionu návštěvníků ročně. Kritici varují, že davy způsobují erozi cest a oslabují struktury citadely. Jedna velká cestovní platforma už destinaci zařadila mezi místa, která „už nestojí za tu námahu“, spolu s Benátkami a Bali. Důvodem jsou přelidněné stezky, vysoké ceny a riziko poškození památky.
Turistická organizace, která spravuje značku Nových sedmi divů světa, navíc varuje, že Machu Picchu může přijít o „důvěryhodnost“ světového symbolu. Její zástupci říkají, že už léta předkládají peruánským úřadům konkrétní návrhy na řešení, ale nic se neděje. Podle nich se problém bez skutečné reformy jen zhoršuje.
Carlos González z regionální komory cestovního ruchu chce proto širší zásah státu a jednotný pohled na Peru jako destinaci. Snaží se prosadit změnu zákonů, aby ministerstvo koordinovalo dopravu i správu klíčových míst. Navrhuje také, aby Machu Picchu mělo víc vstupů a oddělené zóny pro meditující návštěvníky a pro mladší publikum, které natáčí videa na sociální sítě.
González ale naráží na politickou nestabilitu. Peru vystřídalo šest prezidentů za šest let a on sám říká, že už „přestal počítat“ ministry, náměstky i poslance, se kterými mluvil. Spor o autobusy tak ukazuje hlubší dilema: jak udržet Machu Picchu dostupné, výdělečné a zároveň ochráněné pro další generace.

